I v těch nejtěžších obdobích života se člověk učí

O autorce

PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D., MBA je přední česká psycholožka, socioložka a andragožka, která se dlouhodobě věnuje vzdělávání dospělých. Je přesvědčena, že kvalitní vzdělávání dospělých vzniká tam, kde se propojují odborné poznatky s autentickou zkušeností a ochotou učit se jeden od druhého. Je autorkou desítek zásadních publikací o krizi, krizové intervenci, gerontologii a thanatologii.

Již více než 25 let působí na akademické půdě (dříve Univerzita Palackého v Olomouci, nyní Slezská univerzita v Opavě), participovala na řadě výzkumných projektů. Aktuálně je její prioritou klinická praxe v Odborném léčebném ústavu Paseka a Psychiatrické nemocnici ve Šternberku, kde se věnuje klientům se ztrátou soběstačnosti, se závažným onemocněním, v období krize, při hledání nové životní rovnováhy, umírajícím a pozůstalým.

Rozhovor

Paní doktorko, vystudovala jste jednooborovou psychologii a také sociologii a andragogiku. Profesně se věnujete tématům, kterým se většina lidí spíše vyhýbá – krize, umírání, zármutek. Jak se stalo, že se právě tato náročná témata stala Vaším celoživotním posláním, a co Vás osobně v této emočně těžké praxi stále motivuje k dalšímu rozvoji?

Vlastně se těmto tématům věnuji od samého počátku své profesní dráhy. Krize, umírání a truchlení jsou nedílnou součástí našeho života, přesto na to zapomínáme, doslova „jako na smrt". Jenže, jak říká jedno známé rčení, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Dříve či později se s ním setká téměř každý z nás. Ani můj vlastní život nebyl jen procházkou růžovým sadem. Přinesl mi řadu náročných zkušeností. Hledala jsem cestu, jak to zvládnout a přežít. Potřebovala jsem těm věcem porozumět, prozkoumat je, popsat, poučit se z nich. A pak naučit ostatní, jak být lidem v takových chvílích oporou. To mi dávalo a dává velký smysl a je to také důvod, proč se věnuji vzdělávání dospělých. Věřím, že zkušenosti mají největší hodnotu tehdy, když je dokážeme sdílet.

Jak moc je pro dospělého studenta či klienta v krizi důležité bezpečné, přijímající prostředí bez hodnocení, aby mohl vůbec začít s nějakou vnitřní změnou?

Myslím, že právě bezpečné a přijímající prostředí je tím vůbec nejdůležitějším. Ať už mluvíme o psychoterapii, krizové intervenci nebo vzdělávání dospělých. Člověk se nezačne měnit proto, že mu někdo řekne, co má dělat. Ke skutečné změně dochází ve chvíli, kdy se cítí natolik v bezpečí, že si může dovolit být sám sebou – bez obavy z hodnocení, zesměšnění nebo odmítnutí. V tomto směru je mi velmi blízké pojetí Carla Rogerse. Jeho myšlenky dnes zdaleka přesahují rámec psychoterapie a stále častěji nacházejí uplatnění právě ve vzdělávání dospělých. Rogers se domnívá, že každý člověk má v sobě vrozenou aktualizační tendenci – přirozenou schopnost růst, učit se, hledat vlastní cestu a rozvíjet svůj potenciál. Změnu tedy není nutné do člověka „vkládat". Naším úkolem je spíše vytvořit podmínky, ve kterých se tento potenciál může rozvinout.

Carl Rogers hovořil o třech neopominutelných podmínkách takové změny: autenticitě, bezpodmínečném pozitivním přijetí a empatickém porozumění. A právě tyto principy považuji za základ nejen dobré psychoterapie, ale i kvalitního vzdělávání dospělých. Člověk se nejvíce učí tam, kde nemusí nic předstírat, kde může dělat chyby, klást otázky a objevovat vlastní odpovědi. Role psychoterapeuta, lektora nebo krizového interventa není o tom, aby měl odpovědi na všechny otázky. Mnohem důležitější je umět vytvořit takový vztah a takové prostředí, ve kterém si je člověk začne nacházet sám. A to je podle mě jedna z největších výzev i největších radostí pomáhajících profesí.

Vycházíte z logoterapie a existenciální analýzy, která staví na hledání smyslu. Jak může člověk v období akutního zármutku nebo po těžké ztrátě najít motivaci k jakémukoliv osobnímu rozvoji? Dá se smysl v učení najít i v situacích, kdy máme pocit, že jsme ztratili všechno?

Původně jsem právě „rogerián", absolvovala jsem výcvik v poradenství a terapii zaměřené na člověka (PCA), uvědomuji si, že „Lidé nerostou díky tlaku. Rostou díky vztahu." Právě v takových chvílích, kdy se člověk cítí nejzoufalejší a nejosamělejší, nabývá na významu důležitost bezpečného vztahu, ve kterém se člověk cítí přijatý a pochopený. Pozůstalé málokdo chápe. Ostatní jim říkají: „život jde dál, nesmíš na to myslet, nemůžeš se teď zhroutit". To je přece nesmysl. Jim se zdá, že jejich život skončil, že je totálně v troskách, myslí na to každou minutu svého života, nemohou jen tak udělat tlustou čáru za minulostí, to prostě nejde – a kdy jindy se mohou zhroutit, než právě teď? V takových chvílích potřebují někoho, kdo to ustojí, o koho se mohou opřít. Někoho, kdo nepřestane věřit, že i na troskách se dá vybudovat chrám…

Nyní jsem frekventantkou komplexního výcviku v logoterapii a existenciální analýze. Hledat smysl v situacích, kdy lidé ztrácejí smysl svého života, protože jim zemřel nejdůležitější člověk nebo oni sami umírají, je velká výzva. Člověk v krizi potřebuje především čas, prostor pro své emoce a naději, že je možné toto období přežít a postupně se zotavit. Lze to shrnout jednoduchou mnemotechnickou pomůckou TAO (Time, Affection, Optimism: čas, laskavou přítomnost a optimismus, že cesta k uzdravení existuje). Mimochodem – shodou okolností slovo tao v čínské filozofii znamená cestu. A právě o tu cestu tady jde - nemůžeme ji projít za druhého člověka, ale můžeme ho po ní po určitou dobu doprovázet, být mu oporou a věřit, že krok za krokem znovu najde svůj směr.

Jste průkopnicí poradenství pro pozůstalé v ČR a první autorizovanou osobou pro tuto profesní kvalifikaci. Co to znamená být takovým odborníkem?

Ano, právě při tvorbě profesní kvalifikace Poradce/poradkyně pro pozůstalé jsem měla pocit, že se mi propojuje všechno, co jsem se během svého profesního života naučila. Psychologie, sociologie, andragogika, krizová intervence, psychoterapie i dlouholetá práce s lidmi po ztrátě blízkého člověka. Jsem přesvědčena, že většina pozůstalých nepotřebuje nutně psychologa nebo psychoterapeuta. Potřebuje kompetentního průvodce. Člověka, který rozumí procesu truchlení, umí naslouchat, poskytne bezpečný prostor, pomůže zorientovat se v nové životní situaci, nabídne praktické informace a v případě potřeby doporučí další odbornou pomoc.

Právě proto vznikla tato profesní kvalifikace. Snažila jsem se popsat, jaké znalosti, dovednosti a především kompetence by měl takový odborník mít. Jaké jsou hranice jeho práce, jaké jsou možnosti podpory pozůstalých i to, kdy je potřeba předat člověka do péče dalších specialistů. Vznikl tak ucelený systém vzdělávání i poradenství, který může přispět ke zkvalitnění péče o pozůstalé v České republice. Mimochodem, myslím si, že právě tady se nejvíce ukazuje síla andragogiky. Vnímám ji především jako nauku o rozvoji kompetencí dospělého člověka. A v oblasti poradenství pro pozůstalé se mi tento pohled nádherně propojil se vším, čemu se profesně věnuji. Smrt je sociologickým tématem, psychologickým fenoménem i významným životním mezníkem. A andragogika nám připomíná, že i v těch nejtěžších obdobích života se člověk učí – hledá nové role, nové kompetence a nový způsob, jak žít dál. Právě v tom vidím hluboký smysl poradenství pro pozůstalé. Není to o tom naučit člověka truchlit. Je to o tom být mu oporou, když se učí žít ve světě, který se mu po ztrátě blízkého navždy změnil. Truchlení tak můžeme v kontextu andragogiky vnímat jako proces učení. Člověk se po smrti blízkého učí nové identitě, novým rolím, novým kompetencím, novému fungování ve světě. To není jen psychologický proces adaptace. Je to také proces celoživotního učení.

Pomáhající profese (sociální pracovníci, zdravotníci, krizoví interventi) jsou extrémně ohroženy syndromem vyhoření. Jak by mělo vypadat udržitelné celoživotní vzdělávání těchto profesionálů? Jak se učit empatii a přitom si zachovat zdravé psychické hranice?

Ano, pomáhající profese patří mezi povolání s vyšším rizikem syndromu vyhoření. Nemyslím si ale, že je vyhoření nevyhnutelným důsledkem práce s utrpením. Po více než pětadvaceti letech dnes mohu říct, že mě tato práce spíše naučila vážit si života než se ho bát. Lidé se mě někdy ptají, jestli mě každodenní kontakt se smrtí, ztrátou a lidským trápením nevyčerpává. Kupodivu je to spíš naopak. Smrt velmi tvrdě konfrontuje s realitou. Připomíná nám, že čas je omezený a že věci, kvůli kterým se často trápíme, vlastně vůbec nejsou tak důležité. Přestáváte ztrácet energii banalitami a více si všímáte toho, co je skutečně podstatné – vztahů, zdraví, blízkosti, obyčejných radostí. Možná i proto o mně lidé často říkají, že jsem optimistka, přestože se celý profesní život zabývám tématy, kterým by se většina lidí raději vyhnula. Možná právě proto mě tato témata naučila vnímat hodnotu života mnohem intenzivněji.

Celoživotní vzdělávání je v pomáhajících profesích samozřejmě nezbytné, k profesím psychologa, sociálního pracovníka a dalším neodmyslitelně patří. S kolegy je aktuálně rozvíjím v rámci projektu AKADA, kde vzděláváme kolegy z pomáhajících profesí v doprovázení pozůstalých, v trauma informovaném přístupu, artefiletických technikách, komunikaci v paliativní péči a dalších tématech. S kolegy považujeme za důležitou odbornou zdatnost, obohacující je i lidská zkušenost a dlouhodobá praxe, a to, věřím, z našich seminářů čiší.

Jako důležité ještě vnímám, že udržitelné vzdělávání pomáhajících profesionálů by nemělo být zaměřeno pouze na získávání nových znalostí a dovedností. Stejnou pozornost bychom měli věnovat rozvoji sebereflexe, práci s vlastními emocemi, psychohygieně, supervizi, schopnosti přijímat podporu i vytváření bezpečných týmových vztahů. Empatii se totiž neučíme jen z učebnic. Učíme se ji ve vztazích. A možná je důležité dodat ještě jednu věc. Empatie neznamená nést bolest druhého člověka na vlastních bedrech. Znamená být s ním, rozumět jeho prožívání, ale neztratit přitom sám sebe. To je podle mě jedna z nejdůležitějších profesních kompetencí, kterou bychom měli pracovníky v pomáhajících profesích učit.

Jste garantem oboru Edukační péče o seniory. Společnost má občas tendenci se na vzdělávání seniorů dívat jen jako na „vyplnění volného času". Jaký je ale skutečný psychologický a biologický význam učení v pozdním věku? Jak moc ovlivňuje kognitivní trénink kvalitu dožívání?

Ke vzdělávání seniorů a gerontologii jsem se vlastně dostala trochu náhodou. Můj tehdejší vedoucí usoudil, že když se věnuji tématům umírání a smrti, budou mi blízcí i senioři. A měl pravdu. Jen jsem tehdy ještě netušila, jak zásadně tato oblast ovlivní celý můj profesní život. Téměř dvacet let jsem vedla Univerzitu třetího věku při Univerzitě Palackého v Olomouci, věnovala jsem se metodice seniorského vzdělávání, popsala kompetence vzdělavatele seniorů a postupně jsem se začala profilovat jako gerontosocioložka, gerontopsycholožka a gerontagožka. Dnes pracuji především se seniory s kognitivními poruchami, se ztrátou soběstačnosti nebo v závěru života. Někdy říkám s úsměvem, že jsem si seniory nevybrala já. To oni si vybrali mě.

Možná právě proto mě trochu mrzí, když se vzdělávání seniorů zjednodušuje na „vyplnění volného času". Ve skutečnosti je učení jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak si člověk může co nejdéle zachovat kvalitu života. Víme, že celoživotní učení podporuje kognitivní rezervu mozku, stimuluje paměť, pozornost i exekutivní funkce a přispívá k udržení soběstačnosti. Má ale ještě jeden rozměr, který je možná ještě důležitější. Vzdělávání dává člověku smysl života - důvod vstát z postele, jít ven, mezi lidi a pak může přinášet nové vztahy, pocit sounáležitosti, radost z objevování i zkušenost, že se mohu stále učit něco nového. A to je nesmírně důležité bez ohledu na věk. Člověk totiž nepřestává růst ve chvíli, kdy zestárne. Přestává růst tehdy, když přestane být zvědavý. Myslím si, že právě zvědavost je jedním z nejlepších receptů na dobré stárnutí. Dokud se zajímáme o svět kolem sebe, dokud nás něco překvapuje, těší nebo inspiruje, zůstáváme v tom nejlepším slova smyslu živí. A když se vrátíme k Rogersovi, tak tady pořád rezonuje ta jeho klíčová myšlenka: dítě má potenciál růst, dospělý má potenciál růst, člověk v krizi má potenciál růst, pozůstalý se učí nové životní roli a ani senior nepřestává mít potenciál růst.

V terapeutické praxi využíváte mimo jiné arteterapii (léčbu uměním). Jaký druh umění nebo tvořivosti oslovuje Vás osobně? Jste spíše pasivní obdivovatelka v galerii či divadle, nebo si občas sama ráda něco vytvoříte?

Někdy je velmi těžké najít ta správná slova. A někdy to ani nejde. Ne všechno, co prožíváme, lze přesně popsat řečí. Právě tehdy nám může pomoci jiný komunikační kanál – obraz, barva, čára, tvar nebo symbol. Proto mám ráda arteterapii a artefiletiku. Fascinuje mě ale, jak dokáže výtvarná tvorba otevřít témata, ke kterým bychom se samotným rozhovorem dostávali mnohem obtížněji. V terapii proto nevnímám kresbu jako cíl, ale jako prostředek. Pomáhá navázat kontakt, pojmenovat emoce, objevit důležitá životní témata nebo nabídnout nový pohled na situaci. Obdivuji její univerzálnost. Kresba je přirozeným jazykem dítěte, ale stejně dobře dokáže oslovit dospělého člověka i seniora. Často zjistíme, že obrázek řekne víc než dlouhé vyprávění. Ne proto, že by nahrazoval slova, ale protože je někdy předběhne. Na arteterapii mě nejvíce baví právě ten okamžik tvoření a následného společného objevování. Když lidé překvapí sami sebe tím, co dokázali vytvořit. Mám radost z jejich kreativity, z jejich odvahy pustit se do něčeho nového i z následného sdílení. A pokud se ptáte na mě osobně, nejsem člověk, kterého potkáte každou sobotu v galerii. Ani sama netoužím malovat obrazy. Mnohem více než dokonalá technika mě zajímá to, co umění dokáže otevřít. Jde mi o člověka, jeho pocity, prožívání. „Nejde o to vytvořit krásný obraz. Jde o to vytvořit prostor, ve kterém se člověk může bezpečně setkat sám se sebou."

Jako vysokoškolská učitelka a autorka mnoha knih nejspíš máte k literatuře velmi blízko. Co právě teď leží na Vašem nočním stolku? Utíkáte ve volném čase spíše k detektivkám, hluboké beletrii, nebo máte ráda úplně jiný žánr?

Vždycky jsem byla vášnivá čtenářka. Čtu vlastně všechno, co mi přijde pod ruku. Odborná literatura je pro mě samozřejmě nezbytnou součástí života – sociologie, psychologie, psychoterapie nebo krizová intervence mě provázejí i ve volném čase. Ale právě beletrie je pro mě známkou odpočinku. Jsou knihy, ke kterým se vracím znovu a znovu. Pro mě je takovou stálicí Panda a dráček. Otevírám ji opakovaně a pokaždé v ní najdu něco nového. Je to studnice moudrosti, laskavosti a připomínka toho podstatného. Mám taky ráda dětské knihy o smrti. Například O smrti smrťoucí nebo Pod drnem. Jsou moc milé a přitom tak edukační. A pokud bych měla jmenovat spisovatelku, která mě dlouhodobě fascinuje, byla by to bez váhání Kateřina Tučková. Obdivuji její systematičnost, poctivost, způsob, jakým zpracovává historická témata, její životní příběh. Přečetla jsem všechny její knihy. Na Bílou Vodu jsem čekala několik let. Bylo to skoro napínavé – sledovat, jak kniha vzniká, a těšit se, až vyjde. Můj manžel o tom věděl, a tak jsem knihu dostala k narozeninám. Řekla jsem si, že si ten zážitek schovám na letní prázdniny. V pátek děti dostaly vysvědčení, odpoledne jsem otevřela první stránku… a v neděli ráno jsem knihu dočetla. Nešlo se od ní odtrhnout. Možná i proto, že pro mě měla ještě i osobní rozměr. Několik let jsem totiž jako psycholožka pracovala v psychiatrické léčebně v Bílé Vodě. Četla jsem tedy nejen příběh románových postav, ale i krajiny a místa, které jsem dobře znala. Vzpomínala na všechny ty lidi, se kterými jsem se tam potkala. O to silnější pro mě asi ten čtenářský zážitek byl. „Možná právě proto tolik čtu. Každá dobrá kniha je totiž setkáním s člověkem. A člověk mě nepřestává fascinovat."

Vraťme se ještě k tématu závěru života. Jste spoluautorkou knihy o sexualitě a intimitě v závěru života. To je ve společnosti obrovské tabu. Proč je v tomto tématu nutné vzdělávat nejen rodiny, ale především zdravotnický a sociální personál v ústavech? Jaké nejčastější předsudky vůči seniorům v této oblasti v Česku stále máme?

Sex a smrt představují největší lidské tabu. Už Sigmund Freud upozorňoval na to, jak významně obě témata ovlivňují lidský život. A co se stane, když je spojíte? Vznikne téma, o kterém se už vůbec nemluví. Pro ilustraci zmíním reakci jedné z participantek našeho výzkumu: „Ale oni umírají, oni nesouloží!" A proto vznikla naše kniha Sexualita a intimita v závěru života. Lidé v závěru života – ať už jsou to senioři nebo lidé s nevyléčitelným onemocněním – bývají velmi často vnímáni pouze jako příjemci péče. Pečujeme o jejich tělo, řešíme diagnózy, prognózy, soběstačnost. Zapomínáme, že jsou to stále lidé, kteří touží po blízkosti, doteku, něze, lásce a intimitě. Tyto potřeby nezmizí s přibývajícím věkem ani s příchodem nemoci. Naopak mohou být ještě naléhavější, protože si člověk o to víc uvědomuje, že žádné „někdy příště" už být nemusí. Žádné „až bude víc času" nebude. Touha být někomu nablízku, cítit přijetí, držet někoho za ruku nebo být s někým v objetí, je hluboce lidskou potřebou. A potvrzením, že náš život měl smysl, že jsme milovali a byli milováni. Proto považuji za nesmírně důležité vzdělávat nejen rodiny, ale především profesionály ve zdravotnictví a sociálních službách. Ne proto, aby se z nich stali „sexuologové", ale aby dokázali o těchto tématech přemýšlet bez studu, předsudků a zbytečných zákazů. Aby rozuměli tomu, že sexualita není jen pohlavní styk. Je to také intimita, blízkost, dotek, identita, partnerský vztah a lidská důstojnost. V českém prostředí stále přetrvává řada mýtů – například, že lidé na sklonku života sexualitu nepotřebují, že je nevhodná nebo dokonce směšná. Jenže nemoc nebo stáří sexualitu neruší. Mění pouze její podobu. A pokud chceme poskytovat skutečně důstojnou péči, měli bychom respektovat člověka v celé jeho celistvosti – nejen jeho tělo a nemoc, ale také jeho vztahy, emoce, intimitu a potřeby, tedy i potřebu být milován. Na konci života lidé nelitují toho, že měli málo výkonů. Litují spíše toho, že měli málo blízkosti.

Doprovázení pozůstalých je náročné. Co je nejčastější větou, kterou lidé v takové situaci potřebují slyšet?

Žádná univerzální věta asi neexistuje. To nejdůležitější není to, co říkáme, ale to, že jsme s druhým člověkem. Že vydržíme jeho bolest, že jsme ho neopustili. Někdy je největší pomocí tiché: „Jsem tady." Přesto si myslím, že existují věty, které potřebuje slyšet každý. Nejen ten, kdo truchlí nebo umírá, ale každý z nás. Jsou to jednoduchá slova, která dávají našemu životu pocit bezpečí, přijetí a smyslu:

• „Mám tě rád."
• „Věřím Ti."
• „Spoléhám na tebe."
• „Vím, že to zvládneš."
• „Vždy tě vyslechnu."
• „Postarám se o tebe."
• „Jsi pro mě důležitý."

Kdy jste naposledy některou z těchto vět řekli těm, které máte rádi? Svým dětem, partnerovi, rodičům nebo přátelům? Řekněte jim to dnes. Nečekejte na „až bude čas". Řekněte jim to dřív, než bude pozdě. Ať potom nelitujete.

Co nejdůležitějšího o životě Vás naučili lidé na prahu smrti?

Tohle je vlastně ta nejjednodušší otázka z celého rozhovoru. Lidé na prahu smrti mě naučili, že život se neodkládá. Že čekat na „jednou", „až bude víc času", „až budou lepší podmínky" je možná jedna z největších iluzí, které si vytváříme. Naučili mě žít. Milovat. Radovat se z obyčejných věcí, z maličkostí – a pak zažívám každý den spoustu radosti. Být s lidmi, na kterých mi záleží. Odpouštět. Říkat nahlas, co cítím. A nebát se dát najevo lásku. Kdybych měla jejich poselství shrnout do jediné věty, znělo by: Žij, dokud můžeš. Miluj, dokud můžeš. Raduj se, dokud můžeš. Latinské Carpe diem se často překládá jako „Užij dne". Já mu ale rozumím trochu jinak. Ne jako výzvě k bezstarostnosti, ale jako připomínce, že dnešní den je to jediné, co skutečně máme. Žij. Dokud můžeš.

Děkuji za rozhovor.